Povzbuzení z Písma III.

V článku „Vytrvalost a bezpečí, nebo nejistota?“ (ZOD 109, s. 20) jsme se zabývali otázkou, jak bezpečí našeho spasení souvisí s podstatou evangelia, tedy s tím, že spasení je jenom z Boží milosti a vede k jistotě, protože způsobuje proměnu lidského charakteru, lidského srdce, smýšlení i života, a tak mění i konečné místo našeho určení, jímž se stává Boží přítomnost. V dalším článku – Jistota spasení (ZOD 110, s. 38) – jsme si ukázali, jak jistota spasení souvisí s Božím charakterem.

Dnes se podíváme na několik textů z Božího slova, v nichž nás Bůh ujišťuje o našem spasení.

1. Ujištění o věčném životě

První ujištění, na které se podíváme blíže, je ujištění o věčném životě. Věčný život je něco zvláštního – je to něco, co začalo ještě dříve než s Adamem a Evou v zahradě Edenu, co však zcela jistě právě s nimi (ve vztahu k člověku) vzalo za své. Díky jejich hříchu vešla do světa smrt. Bůh stvořil Adama a Evu se schopností žít věčně, a my víme naprosto jistě, že věčný život byl Božím záměrem od počátku, a to věčný život skrze Pána Ježíše Krista.

• Aby měli naději na věčný život, jejž slíbil pravdomluvný Bůh před věky… (Tt 1,2)

Tento život byl zjeven skrze Krista:

• Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven. (1 J 1,1–2)

Věčný život byl Božím záměrem od počátku – Slovo života, tedy Ježíš Kristus. Jan se tady vrací daleko před stvoření světa – k počátku. Na počátku bylo Slovo (J 1,1). Teprve potom všechno skrze to Slovo povstalo (J 1,3). V tomto Slově byl život lidí (J 1,4). Ale člověk tento život obrátil ve smrt svým hříchem. Bůh přesto zamýšlel a zamýšlí život a pokoj. Těsně před svým ukřižováním se Pán modlil:

• Otče, přišla má hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe, stejně, jako jsi učinil, když jsi mu dal moc nad všemi lidmi, aby vše, co jsi mu svěřil, dal jim: život věčný. (J 17,1–2)

Bůh oslavil svého Syna – Boží Syn byl oslaven již ve chvíli, kdy se modlil tuto modlitbu. Otec ho oslavil tím, že mu dal moc nad všemi lidmi. Ježíš Kristus je naprosto svrchovaný Pán. Doslova se zde píše – nad každým tělem (ČSP). Nikdo, vůbec žádný člověk není vyňat z Pánovy pravomoci. A tato pravomoc se vztahuje jak na život fyzický, tak také na život duchovní. Jiné překlady tohoto verše nám trochu více odhalují skutečnost, že kromě moci nad každým tělem vládne Pán také mocí nad duchovním životem lidí:

NBK: Dal jsi mu právo na všechny lidi, aby všem, které jsi mu svěřil, daroval věčný život.

KMS:… tak jako jsi mu dal pravomoc nad veškerým tělem, aby všem těm, které jsi mu dal, dal život věčný.

Jasně vidíme, že jsou tady dvě skupiny lidí – jsou zde všichni, doslova každé tělo, tedy úplně každý člověk, a ti všichni podléhají Pánově pravomoci. A vedle toho je zde ještě jedna skupina – všichni, kteří byli Pánu darováni. Těm pak dává věčný život.

Podívejme se na dva biblické doklady, že se skutečně jedná o dvě skupiny lidí:

První je, že ne všichni lidé, ne každé tělo, má život věčný (tj. život s Bohem):

• To je druhá smrt: hořící jezero. A kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera. (Zj 20,14–15)

Druhý vidíme v Ježíšově modlitbě samotné. Ježíš v ní od začátku až do konce rozděluje lidi a odlišuje od sebe svět a učedníky. Svět se všemi lidmi odděluje od těch, kteří Mu náleží, protože mu byli dáni Otcem.

• Za ně prosím. Ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji. (J 17,9)

Neztotožňuje je se světem – oni nejsou svět, i když byli ze světa a nyní jsou stále ještě ve světě, tak již nejsou ze světa:

• …nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil… (J 15,19)

Vidíme tady učení o vyvolení – o tom, že Bůh vyvolil některé lidi k věčnému životu. Pokud dobře rozumíme učení o vyvolení, jak nám ho velice jasně předkládá Boží slovo, tak také chápeme, kolik jistoty se v této doktríně nachází ohledně našeho vztahu k Bohu, ohledně Boží vytrvalosti a věrnosti, ohledně Boží milosti a svrchovanosti.

Na světě jsou lidé, kteří byli před stvořením světa vyvoleni, Bůh si je vybral, aby byli svatí a bez poskvrny před Jeho tváří:

• V něm [v Kristu] nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. (Ef 1,4)

Tito lidé jsou vybráni k tomu, aby přijali podobu Jeho Syna:

• Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími. (Ř 8,29)

Z Jeho rozhodnutí se tito lidé znovu narodí slovem pravdy (Jk 1,18). Rozhodl o tom před stvořením světa a zcela jistě to dovede až do konce. Před stvořením světa také připravil evangelium, skrze které zachraňuje své vyvolené. Tehdy byl vybrán

Beránek, který bude – až se naplní čas – obětován za naše hříchy. Když se naplnil stanovený čas (Ga 4,4), poslal Bůh svého Syna:

• …našeho Spasitele Ježíše Krista. On zlomil moc smrti a zjevil nepomíjející [věčný] život v evangeliu. (2 Tm 1,10)

Ve své modlitbě v Janovi 17 Ježíš celkem pětkrát mluví o svých učednících jako o těch, kdo mu byli darováni Otcem. A na jiném místě říká:

• Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den. (J 6,44)

Ježíš přišel, aby daroval věčný život každému, kdo v Něho uvěří. Aby všem, které mu Otec dal, dal život věčný. Nikdo z těch, kdo jsou vyvoleni k věčnému životu, nebude vynechán. Všichni dostanou věčný život.

• Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven. (J 6,37)

Každý, kdo přijde k Pánu, získá život. Bůh je oslavován, když skrze Pána Ježíše Krista dává věčný život lidem, kteří přišli ke Kristu a uvěřili v Něj. To je naše jistota, to je skutečná jistota věčného života. Ten život není z nás, ale byl nám darován. Všimněme si, co o tom Jan říká:

• Toto píšu vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život. (1 J 5,13)

Jako milující pastýř povzbuzoval Jan křesťany v oblasti jistoty věčného života. Chtěl, aby doopravdy věděli, že mají věčný život. Křesťané nemají být v této otázce zmatení ani nejistí. Mají vědět a tedy mít jistotu, nikoliv, že někdy v budoucnosti obdrží věčný život, ale že tento život mají už nyní.

Slova Pána Ježíše Krista to potvrzují:

• Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. (J 5,24)

Farizeům však říká:

• Ale vy nevěříte, protože nejste z mých ovcí. (J 10,26)

Pro své ovce má ale Pán jiné poselství:

• Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. (J 10,27–28)

Znovu je zde ujištění o věčném životě – ujištění, které je určené Pánovým ovcím. Kontext verše 26 jasně ukazuje, že se jedná o ty, kdo věří v Pána Ježíše Krista. Důvodem nevěry těch, kdo nevěří, je podle slov Pána skutečnost, že nejsou z Jeho stáda. Nepatří mezi Jeho ovce, a proto nevěří. Často Ježíšovo učení obracíme a říkáme, že lidé nevěří, a proto nejsou z Pánova stáda, ale On to tak neříká. Jako dobrý pastýř (J 10,11) ujišťuje všechny ovečky ze svého stáda o tom, že je zná, a že jim dává věčný život.

Podívejme se na strukturu těchto veršů – kolik jistoty v nich nacházíme!

Už tato struktura sama o sobě vede k ujištění. Přesto se musíme zmínit ještě o dalších věcech. Vidíme zde, že tato křesťanova jistota je cele založená na Bohu a na Jeho jednání – všimněte si, že to je Pán, kdo je zde aktivní na prvním místě. Především v tom, že žádná ovce se nestala ovcí sama od sebe. To je refrén nejenom Janova evangelia, ale i celého Písma. Podívejte se na texty, jako je J 1,13 (ti se nenarodili z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže), J 6,39 (zde se mluví o lidech, kteří byli Kristovi dáni Jeho Otcem – podobně např. J 17,2) nebo J 6,44 (nikdo nemůže přijít k Pánu, pokud ho Otec nepřitáhne). Je to Pánovo dílo, že se ovce stala ovcí. Kromě toho ovce nemůže slyšet pastýřův hlas, pokud na ni nejprve pastýř nezavolá (zná ji), ani nemůže následovat svého pastýře, pokud pastýř nejprve nevykročí. Takže je to dobrý pastýř, kdo nejprve dává svým ovcím věčný život, takže nezahynou navěky a nikdo je nevyrve z jeho ruky.

Ovšem všimněte si také, že tato prvotní aktivita pastýře nijak nevede k pasivitě ovcí – ony slyší a následují. Ale toto jejich jednání je důsledkem darů – především daru, který dal Otec Synovi (to jsou Jeho ovce) a dále daru, který z tohoto prvního vyplývá pro ovce samotné – a to je nové srdce, které dostaly od Boha. Ke změně jednání došlo právě proto, že jsou z Jeho ovcí. Podobně, v trochu jiném kontextu, o tom napsal Jan také jinde:

• Vy však jste z Boha, děti, a zvítězili jste nad falešnými proroky, protože ten, který je ve vás, je větší než ten, který je ve světě. Oni jsou ze světa; proto z nich mluví svět a svět je slyší. My jsme z Boha; kdo zná Boha, slyší nás, kdo není z Boha, neslyší nás. Podle toho rozeznáváme ducha pravdy a ducha klamu. (1 J 4,4–6)

Ježíš ujišťuje své ovečky, že nezahynou navěky. Nikdo je nemůže vytrhnout z Jeho ruky. To nás vede k dalšímu ujištění:

2. Ujištění o Božím zachování

Pán Ježíš Kristus zachovává ty, kteří mu patří. On je zcela jistě a bezpečně dovede do svého království. Věřící je v Kristu z mnoha důvodů naprosto bezpečný. Pamatujme na Boží věrnost a Boží charakter, na podstatu spasení, které je nám darované jenom z milosti, vzpomeňme na vytrvalou službu Ježíše Krista, na Boží slávu a věčný život, který byl věřícím dán. A kromě toho nás Písmo ujišťuje o Boží věrnosti:

Nikdo je z mé ruky nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky. Já a Otec jsme jedno. (J 10,28–30)

V těchto třech verších nacházíme čtyřnásobné ujištění, že Bůh zachová ty, kdo jsou Kristovi.

1. Nikdo je nevyrve z Pánovy ruky. Ježíš je ten silný muž, který přemohl všechny nepřátele, který překonal i smrt. Svým křížem a svým vzkříšením slavil vítězství nade všemi mocnostmi (Ko 2,15). Kdo by mohl jedinou Jeho ovci vyrvat z Jeho ruky? Neexistuje moc, která by mu mohla vzdorovat. Neexistuje člověk, který by se mu mohl postavit!

2. Vlastník ovcí – Bůh Otec – je větší nade všechny. I kdybychom zapochybovali o Synovi, tak nás On sám ujišťuje, že je tady přece Otec, který je větší nade všechny. On je ten, kdo daroval ovce svému Synu a On také má naprostou kontrolu nejen nad svým darem, ale nade vším. Proto:

3. Nikdo nemůže vyrvat ovce z Otcovy ruky. První překážkou pro každého, kdo by chtěl uchvátit jedinou z ovcí, je Syn, který je silnější než smrt. Druhou překážkou je Otec, který je větší nade všechny. A třetí překážkou pro zloděje ovcí je Otcova ruka! Ruka toho, který je větší nade všechny. Nikdo nevyrve Pánovy ovce z pevné ruky nebeského Otce.

4. Pán všechno ještě završuje výrokem, že On a Otec jsou jedno. Ani každému zvlášť nemůže nikdo vytrhnout ani jedinou ovci. Ježíš však chce ještě zdůraznit, že ani On ani Otec nestojí jen tak samostatně, ale tvoří jednotu Božské Trojice (společně s Duchem svatým, jehož moc střeží poklad, který nám byl svěřený – 2 Tm 1,14).

Vedle tohoto skutečně silného ujištění, které Ježíš dává svým ovcím, máme v Písmu celou řadu podobných ujištění. Chtěl bych zmínit slova Ježíšovy modlitby, kterou se modlil potom, co se svými učedníky naposledy večeřel v horní místnosti a vyučoval je o Duchu svatém:

• Již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my. Dokud jsem byl s nimi, zachovával jsem je v tvém jménu, které jsi mi dal; ochránil jsem je, takže žádný z nich nezahynul, kromě toho, který byl zavržen, aby se naplnilo Písmo. (J 17,11–12)

Pán Ježíš Kristus brzo vystoupí k Otci. Ví, že přišla jeho hodina (J 17,1). Už je velice blízko kříže. Už nebude spát, už nebude jíst. Už ho čekají jenom plivance pohanů, budou ho fackovat, bičovat, tlouct do hlavy. Bude přibit na kříž. Bude vysvlečen do naha a vystaven. Co v takové chvíli dělá? Povzbuzuje své učedníky! Ujišťuje je o tom, že je zachová a ochrání.

Modlí se k Otci, aby zachoval ty, které nechává ve světě. Nemodlí se za svět, ale za ty, kteří jsou Jeho. Modlí se k Otci, aby je zachoval ve jménu, které mu dal – aby Jeho učedníci, církev, byli zachováni ve jménu Ježíše Krista. On sám je zachovával a ochránil je. A nyní vše svěřuje do Božích rukou. Když se podíváme dále do Božího slova, tak uvidíme, že ihned po vzkříšení se Ježíš o své učedníky opět naplno stará:

• Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. (1 J 2,1)

Ježíš Kristus se stále přimlouvá za své učedníky, zachovává je od zlého a vede je, aby vytrvali až do úplného konce. Někdy až do úplného mučednického konce – jako v případě prvního křesťanského mučedníka Štěpána, který byl ukamenován, ale jeho tvář zářila jako tvář anděla (Sk 6,15). Viděl nebesa otevřená a Božího Syna po pravici Boha Otce. Boží Syn se za něj přimlouval a Štěpánova víra neselhala ani v té nejtěžší hodině.

Pán se stará o svou církev. Vytrvale ji vede a dovede ji až do konce. Také my se modlíme podle toho, jak nás to učil Pán: „zachovej nás od zlého“. Stejně se za nás modlí i Pán, abychom byli zachováni ode všeho zlého a abychom vytrvali v Jeho jménu. A Bůh Otec nás chrání a zachovává, takže nikdo, ŽÁDNÝ z těch, které Otec dal svému Synovi, jinými slovy žádný z vyvolených Božích, nezahyne, ale bude přiveden do slávy Boží přítomnosti. Bůh sám je garantem toho, že budeme zachováni. Nemáme na tom žádnou zásluhu. Nemůžeme se zaručit sami za sebe, za to, jak budeme jednat. Ale Bůh se zaručuje za svou církev, za nás. A to dokonce několikanásobně.

Syn zachovává, ochraňuje a přimlouvá se, aby Otec zachoval a ochránil a udržoval církev ve stejném vztahu sjednocení s Otcem a Jeho Synem, jaký panuje mezi Bohem Otcem a Bohem Synem. Tento vztah církve a Krista je znovu ohromnou zárukou. Bůh je věrný a co zaslíbil, to také do puntíku splní. Na Jeho slovo se můžeme stoprocentně spolehnout. Je jisté, nepohnutelné.

Ježíš je na začátku i na konci. Jsou zde lidé, kteří patřili Otci (protože je vyvolil před stvořením světa – Ef 1,3), a On je dal Synovi. Těmto lidem dal Ježíš věčný život. V nich je oslaven. Zachová si je až do konce. Začíná to před stvořením světa a končí to po zániku světa. Pán je Alfa i Omega, začátek i konec. Vede naší víru od počátku až do konce. To je slavné Boží dílo v Kristově církvi.

– jk –